„Naučíme vás řemeslo, umění pak bude na vás,” říká majitelka uměleckého ateliéru Babylonie

Kdo se naučí kreslit, naučí se dívat. A to mu změní život.

Proč jste se do podnikání pustila?

Po vystudování umělecké školy jsem si neuměla představit, že bych šla dělat někam do fabriky. Zároveň se ale musíte něčím živit. Naštěstí jsem měla mecenáše, prodávala jsem obrazy. Pak ale přišel neuvěřitelný útlum a s malováním jsem na čas přestala.

V tu chvíli jste se rozhodla založit umělecký ateliér?

K tomu byla ještě dlouhá cesta. A značně trnitá. Koketovala jsem chvíli s grafikou na počítači, ale zjistila jsem, že k tomu nemám žádný zvláštní talent. Tak jsem se začala zajímat o SEO a tvorbu webových stránek. Průšvih je, když si uvědomíte, že veškerá práce s počítačem vás vlastně nenaplňuje. A tak jsem jednoduše nevěděla kudy dál.

Neměla jste žádný záložní plán?

V jednu chvíli jsem se nacházela v situaci, kdy jsem neměla ani 8 korun na lístek. A to nebylo dobré. Ani trochu. Měla jsem pouze materiál na kreslení a vědomí, že umím kreslit. A pak to jednou v noci přišlo. Nápad, že si vlastně mohu založit školu kreslení!

Taková situace ale asi není úplně nejsnadnější startovní čára…

To ne, ale uměla jsem dělat webové stránky. Za pár dní jsem měla hotovo. Bavíme se o době asi 9 let zpátky. SEO tenkrát málokdo řešil. Stačilo pár dobrých klíčových slov a vyhledávače můj web umístily na horní příčky. A já měla za pár týdnů první klienty!

Kde jste pořádala první kurzy?

Z Karlových Varů, kde jsem tenkrát bydlela, jsem se odstěhovala do malé vesnice u Jičína. Místní hasiči mi na kurzy vždy půjčili prostory jejich hasičárny. To vám bylo příjemné! Kamna, poměrně útulno, … Přijeli první klienti, většinou z Prahy, a byli naprosto nadšení. A díky krásnému okolí jsem pořádala i plenér – malování přímo v krajině. Chodili jsme třeba po Prachovkách, krásně nám všem bylo.

Lenka Husáriková učila pod širým nebem, v bývalé obecní třídě i v hasičárně.

To zní jako ideální místo. Proč je současný ateliér v Praze?

Já si vždycky zpívám upravenou Svěrákovu písničku – “Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden… Internet.” Každý měl najednou připojení a všichni se vzájemně začali lustrovat. Lidem z vesnice se přestalo líbit, že si kreslením vydělávám peníze. Já mezitím začala splácet dluhy, hrabala jsem se z nejhoršího ven. Ale před začátkem jednoho kurzu jsem přišla pro klíče a oni mi je odmítli dát. Od začátku jsem nabízela, že za prostory budu platit, ale vždy moji nabídku odmítli. Potom moje kreslení začalo někomu ležet v žaludku.

Takže proto jste se přesunula do Prahy?

Tak rychlé to nebylo. Ještě nějaký čas jsem kurzy měla ve vedlejší vesnici, kde jsme si pravidla pronájmu stanovili hned na začátku striktněji. Dostala jsem se tam do úžasného prostoru obecní třídy. Třímetrové stropy, vysoká okna, neuvěřitelné. To byly vždy po kurzech mejdany! (smích) Potom jsem dostala nabídku učit v Praze – zavolali mi z jedné školy. Šla jsem do toho. Časem jsem ale zjistila, že za občasný pronájem prostorů pro vlastní kurzy už škole platím tolik, že si mohu dovolit vlastní ateliér. Nejprve malý, ale po dalších peripetiích jsem zakotvila zde. A to byl můj hollywoodský příběh. Od té doby říkám, že mě nebaví si zoufat. Protože vlastně mám vše, co jsem si kdy přála.

Co vás nejvíce překvapilo, když jste si založila první „seriózní” školu v Praze?

Že jsou tu lidé mnohem více sešněrovaní, než když vyjedou za město.

Jsou sešněrovaní i při kreslení?

Ne, to je právě to kouzelné, jak se umí uvolnit. Je sice pravda, že u kratších lekcí vidíte, jak na konci hodiny někteří špatně snáší návraty a uvědomění si, že to příjemné teď končí a mají povinnosti… Ale hodně z nich si určitý pocit uvolnění odnáší i domů.

Poslední 3 roky mají klienti ateliéru 100% úspěšnost v přijetí na umělecké školy.

Jak jste se popasovala s administrativními náležitostmi?

Fuj! (smích) Ne, já přeháním, ale to víte, jsem umělec. Ono vlastně o tolik nejde – sociální, zdravotní, dodací listy a faktury. Na konci roku jsem stejně většinou sáhla po paušálu, ale nebudu lhát, nemám administrativu ráda. Snažím se ji vnímat jako takovou daň za to, že mohu dělat to, co mě baví a mám ráda. Navíc, teď už mi s administrativou pomáhá asistentka Petra, která je na mateřské v Táboře.

Nedělá vám spolupráce na dálku problémy?

Díky tomu, že chod ateliéru řešíme v cloudových aplikacích, to problém není. To je na těch cloudových programech nejlepší, nezáleží na tom, kde jste.

Jaké programy pro své podnikání používáte?

Na vytváření grafiky mám zakoupený program Corel, ale existují i on-line a bezplatné programy, se kterými také pracuji. Třeba volná verze Photoshopu nebo můj oblíbený a intuitivní Pixlr.

Při kreslení se člověk uvolní, je to trochu jiný svět.

A další úkoly kromě grafiky?

Organizační záležitosti jedeme přes cloudové Google dokumenty. Využíváme hlavně tabulky. Je to paráda, lektoři i asistentka do nich mají přístup a já mám kdykoliv a odkudkoliv přehled. A na fakturování rozhodně iDoklad. Ten nám šetří hodně času a nervů.

Jak jste se k iDokladu dostala?

Své první faktury jsem vystavovala ručně. Ptala jsem se svých známých, jestli mají nějakou hezkou tabulku se vzorem. Ale to mě rychle přestalo bavit, tak jsem na internetu hledala, jak si práci usnadnit. Našla jsem iDoklad. A od té chvíle nefakturuji jinak.

Používáte i některé pokročilé funkce?

Nadchlo mě párování s bankou. To byl takový malý zázrak. Najednou jsem nemusela nic dohledávat. Nezdá se to, ale lidé často neuvedou variabilní symbol a párování plateb je potom peklo.

V ateliéru vládne uvolněná a příjemná atmosféra.

Už zase utečeme od administrativy – co vám dokáže zpříjemnit den?

Když vidím, že lidé odchází z kurzu spokojení. Já učím hlavně perspektivu, ale někdy přijdu i do jiných kurzů mých lektorů a když cítíte tu spokojenou atmosféru, vidíte, jak se lidé usmívají, to je nádhera.

Jaká zpětná vazba vám udělala největší radost?

Hodně mě potěšilo, když jedna moje klienta přišla a oznámila, že končí. Divila jsem se, co se stalo. Vmetla mi do obličeje, že jsem jí zkazila pohled na památky, že se kouká na budovy a vidí ve všem perspektivu. To vás neuvěřitelně povzbudí. To vědomí, jak lidé vnímají to, co jim říkáte, co je učíte. A že si to přenáší i do osobního života.

Učíte i děti?

Ano, ale trochu jinak. Opravdu jim vysvětlujeme to  „řemeslo”. Učíme je šrafovat, stínovat, pracovat s barvami. Držíme se zkrátka našeho hesla  „Naučíme vás řemeslo, umění pak bude na vás”.

Baví děti takové kreslení?

Je to zase něco jiného. Jednou za čas pořádáme i obhajobu jejich uměleckých děl, kdy si to, co namalovali, musí před ostatními obhájit. A to je tedy hodně bavilo. Zkrátka je učíme něco nového, z toho vždy pramení spokojenost.

Někteří klienti si chtějí vyzkoušet jen konkrétní techniku, jiní plánují během kurzu stihnout co nejvíce.

A co nabízíte starším?

Vypisujeme víkendové i dlouhodobé kurzy. Některé jsou obsahem pevně stanovené, ale občas přijde i někdo, kdo si chce jen vyzkoušet jednu konkrétní techniku. Anebo naopak toho chce zkusit co nejvíce. Na dospělých především sleduji, že si sem chodí po práci odpočinout, je to trochu jiný svět, co vás pohltí. A v neposlední řadě připravujeme studenty na talentové zkoušky. Poslední 3 roky máme 100% úspěšnost přijetí našich studentů. A pořádáme kurzy i pro seniory.

Poslední otázka – na svém webu říkáte, že kdo se naučí kreslit, naučí se vidět. A to mu změní život. Co to pro vás znamená?

Hodně lidí se mě ptá, co to znamená, to vidění. Je to něco, co nejde naučit. Něco, díky čemu zvládnete vidět souvislosti. Třeba když máte vedle sebe hrneček a mobil (sáhne po předmětech), tak většina lidí vám nakreslí něco jiného, než vidí.

Moment, hrneček bude hrnečkem a telefon telefonem…

Ale už třeba nevystihnete, jak daleko od sebe jsou, jak jsou vysoké, odkud přichází světlo. Když se naučíte vidět takové detaily a souvislosti, tak je to úplně jiné. A přenesete si to i do běžného života. Třeba do vnímání osobního života, práce, vztahů. To vidění vám skutečně mění život. Souvislosti se najednou spojí. Třeba se najednou naučíte vidět radost. Protože hodně lidí je nespokojených. A to i bez důvodu, nespravedlivě. Ale když se naučíte vnímat detaily, dostaví se i spokojenost.