„Dobrý záběr znamená být blízko jedoucího vozu,” říká kameraman dakarských rally Martin Zemánek

Z tiskárny za kameru, to je poměrně velký skok…

A to ještě nevíte, že ten skok vedl přes naše vesnické hasiče. Tedy konkrétně přes hasičský sport, který je mým největším koníčkem. S kamarádem jsme chtěli náš dobrovolný hasičský sbor natočit… A dál už to jelo samo.

Rovnou na rally?

K tomu jsem se dostal v roce 2011. Natáčel jsem Barum Rally a procestoval Českou republiku jako doprovod s jedním týmem.

A k tomu dakarskému?

To byla docela legrační náhoda. Během závodu jsem potkal Aleše Lopraise. Hodně mu s kamarádem fandíme, tak jsem se rozhodl, že si řeknu o jeho autogram. Během podepisování se mě Aleš zeptal, co dělám za práci. Vzal si na mě kontakt a za 2 měsíce mi došel e-mail, jestli nechci natočit jeho Tatru na testování. No a spolupráce nám rostla. Teď natáčím i závody. Takže za vše může on (smích). A já mu za to děkuji.

„Dodnes jsem vděčný za šanci, kterou jsem dostal. Vlastně šlo jen o souhru náhod…”

Co musíte jako kameraman pro dobrý záběr udělat?

Dobrý záběr znamená být blízko jedoucího vozu nebo tam, kde je akce. Práší se, stříká voda, letí písek… Diváci prostě mají rádi ten adrenalin.

To zní nebezpečně…

Někdy to je hodně vypjaté. Hluk, křík, zmatek. Jednou jsem se dostal až do trati. Zrovna jel Aleš Loprais a dav mě natlačil jen pár centimetrů od kamionu. Jen pár centimetrů! Ale ten záběr mám. Beru to tak, že rally je hodně o risku.

„Když chcete výborný záběr, musíte někdy riskovat.”

Kdy jste se při závodech nejvíce bál?

Když přestaly jezdit kamiony a já ztratil orientaci. Kdo nebyl nikdy na poušti, neví, jaká je to situace. Všude dunová pole. Vylezete na kopeček a každým směrem je jen písek. Teplota 45 stupňů ve stínu, 15 kilo výbavy na zádech a už jen pár kapek vody. Žádný mobilní signál.

Jak jste se z toho dostal?

Asi to musíte mít trochu v sobě. Tu schopnost se zorientovat. Podle větru, slunce. Hledat zpětně své zafoukané stopy. Našel jsem cestu, ale bál jsem se hodně.

Jakou největší chybu jste během závodů udělal?

Přecenil jsem svoji řidičskou schopnost a převrátil v písku buggynu. Zase jsem byl v poušti sám, hodně nepříjemný pocit. Signál nebyl, satelitní telefon jsem neměl. Takže mi nezbývalo nic jiného, než se pěšky vydat do nejbližšího města, kde už byl signál, abych si zavolal pomoc.

„Jižní Amerika dala Dakaru i nové faktory. Jsou to bláto, mokro, řeky, nízké teploty a vysoká nadmořská výška.”

Jak nejčastěji získáváte záběry?

V novinářských vozech jsme vždy minimálně ve dvou, samotného řidiče na dakarskou trasu nepustí. Střídáme se v řízení. Denně spíme 3 až 4 hodiny a musíme znát svůj limit a říct si, kdy už nemůžeme. Ten kdo neřídí se snaží vytipovat nějaký bod, ze kterého možná uvidíme projíždějící závodníky. Mapy od pořadatelů jsou totiž jen orientační a už se nám stalo, že jsme s kamerami čekali na kamiony, které ve stejném čase projížděly o 100 kilometrů jinde.

Cítíte mezi týmy po jednotlivých etapách nějakou dravost?

Rivalita tam určitě je. Každý si chce přivést Beduína a urvat co nejlepší umístění. České týmy spolu zase tolik nedrží, třeba Nizozemci tam ale napříč týmy fungují jako jedna velká rodina.

Jakou nejzábavnější historku jste s českým týmem zažil?

Asi když náš fyzioterapeut dal mechanikovi místo zubní pasty indulonu. Všichni jsou na závodech tak unavení, že si toho ani nevšiml. Až když si zuby dočistil, divil se, že mu to nějak „maže zuby”. (smích)

Co vám usnadňuje po závodech návrat do reality všedních dní?

První dva týdny potřebuji vždy klid. Přítelkyně to sice moc nechápe, ale závody jsou hodně náročné, takže po návratu nechci nic řešit ani se s nikým potkávat, byť to nemyslím zle. Jsem jen hodně unavený.

„Závody jsou vyčerpávající, ačkoliv z nich máte výborný pocit a poznáte skvělé lidi.”

A ovlivňuje vás rally i v běžném životě?

Trochu legračním způsobem. Jsem třeba citlivější na nějaké značky. Když jsem byl v listopadu na setkání uživatelů iDokladu, všiml jsem si v rohu prezentace nápisu Solitea a modrého loga. Znal jsem ho z našeho press auta. Hned jsem napsal kamarádovi, který se o vůz stará a on mi odpověděl, že Martin Cígler jede na příští závod s námi. Až v tu chvíli jsem si spojil Soliteu a mnou využívaný iDoklad.

Proč jste si iDoklad pro fakturaci vybral?

Začal jsem fakturovat do zemí EU, potřeboval jsem se stát identifikovanou osobou. U nás jsem měl status neplátce a v zahraničí plátce daně. iDoklad se s tímhle mixem vypořádal, má k tomu všechny potřebné funkce. Navíc mi kvůli fakturování do zahraničí vznikla povinnost podávat kontrolní hlášení. V iDokladu si vygeneruji soubor, nahraji ho na portál a do datové schránky a mám hotovo. Jednoduché. Díky tomu si zatím účetnictví vedu sám.

Jaké funkce vám ještě usnadňují práci?

Rozhodně to, že když hodně cestuji, mám účetnictví stále u sebe na mobilu nebo tabletu. Vystavím fakturu a odešlu ji třeba z Íránu. Plus možnost vystavit fakturu třeba v angličtině.